Stránky akademického malíře Josefa Lehoučky

Virtuální galerie:

50. léta

60. léta

70. léta

80. léta

90. léta



O Josefu Lehoučkovi

z ateliéru Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové

Umělecké počátky Josefa Lehoučky jsou těsně spojeny s orientací okruhu studentů z ateliéru Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kteří byli tehdy – a svým způsobem v různé míře trvale, upoutáni podněty surrealismu. Byl to Mikuláš Medek, Stanislav Podhrázský a Zbyněk Sekal. Se dvěma z nich se Lehoučka později ještě objevuje v souboru skupiny Máj. Jinak ale velmi brzy volí cestu relativního solitéra. Relativního proto, že společné východisko nejen nezapře, ale svým způsobem mu růstává po celá desetiletí věrný a dokonce rozšiřuje spektrum surrealistické inspirace o nové podněty a souvislosti. Čerpá přitom nejen ze světových zdrojů, ale i z podnětů domácí scény, s níž – kromě surrealismu a strukturní abstrakce, zůstává spojen nezrušitelným poutem požadavku umělecké svobody. Ať si to již vysvětlujeme jakkoliv, v Lehoučkově pojmu svobody je zakotveno i právo někdy stát stranou hlavních proudů, své orientační cíle volit samostatně, kombinovat to či ono tak, aby to odpovídalo tvorbě vlastního, bohatě a pravidelně ryze osobitě utvářeného obrazového světa.
Příznačné pro obrazy Josefa Lehoučky je nejtěsnější propojení realismu a fantazie. Konkrétní svět v jeho malířských dílech musí být zpřítomňován dnes a denně a to v nejrůznějších poměrech obou složek. Je to jistě dědictví „spojitých nádob“ reality a snu v surrealismu, Lehoučka však tomuto spojená dává vlastní výklad, který spočítá v uznání objektivních hodnot životní scény ve sféře duchovního života člověka. Reálný svět je mu dokonce co chvíli i jakousi záchranou před často sebevražednou fantomatičností nevázané obraznosti. Střídání
odvážných úniků do sfér bdělého snu s konejšivým objevováním klidné krásy věcného prostředí života, to Lehoučkovým obrazům vtisklo ten zvláštní pocit harmonického vyrovnání protikladů daností existence a vizionářských přesahů tak, jak je to vlastní lidskému životu.
Ve chvíli, kdy počátkem šedesátých let nastupovala u nás abstrakce, neváhal Josef Lehoučka – tehdy pracující jako jeřábník v továrně ČKD Sokolovo, vyprávět ve svých strukturně založených obrazech i příběhy strojů, s nimiž byl v každodenním kontaktu. Prostě potřeboval, aby jeho obraz byl poznamenán i pravdou autorovy každodenní existence. Na rozdíl od tradice surrealismu však tyto mechanismy nezobrazoval jako fantomatické strojky, ale jako realitu dnešní civilizace, založené na přesném technickém uvažování inženýrských nákresů. I to dovede vtělit malíř do svých obrazů.
Na této zvláštní cestě se Josef Lehoučka nemohl nepotkat s podněty aktuálních uměleckých proudů, především pop-artu, který vizuální scénu reality rehabilitoval zcela programově. I v Evropě bylo brzy zřejmé, že vypovídají hodnota věcného světa je něco, co si umění nemůže dovolit ztratit. Jistý kritický odstup a ironie však byly vzdáleny milostivému chápání komplexu materiální a duchovní reality světa tak, jak mu rozumí Josef Lehoučka. Byl mu v tom bližší veristický surrealismus a částečně i metafyzická malba, kde malíř oprávněně viděl cestu ke spojení výše zmíněných protikladů reality a snu.
V této souvislosti nemůžeme pominout sílu podnětů, které Josef Lehoučka získal stykem s dílem Františka Tichého, jež ho zaujalo právě tím vodivým a zásadně nezrušitelným vztahem k realitě. Zde také pramení Lehoučkův záměrně tříběný cit pro kulturu malířského přednesu, kterým malíř určuje podobu i toho nejmenšího obrazu. Ve shodě s pocitem doby i reflexí cílevědomého solitérství však Lehoučka stupňue kulturu výrazu až k poloze manýristického artismu, v němž vidí zároveň záruky svobody míchat obrazové koktejly reality a fantazie zcela podle svého okamžitého rozložení a vůle.
Je jen málo děl, která by se tak široce otevírala půvabům věcného světa a fascinacím umělecké zkušenosti v jedné a téže chvíli. Lehoučkův obraz se tak podobá magické kouli z křišťálu, kterou můžeme prohlížet ze všech stran a vždy nás překvapí něco nového. Jedno propojeno s druhým, skryto a zase vyneseno na povrch vědomí neustálým jiskřením na různých pólech umělcova syntetického uvažování o vztahu mezi věčně obnovovanou autonomií umění a životní scénou. V tom dosáhl Josef Lehoučka významných výsledků, které obohatily českou výtvarnou scénu o polohu, která je jí bezesporu ke cti.

PhDr. Jan Kříž, České muzeum výtvarných umění Praha