O Josefu Lehoučkovi
Umělecké počátky Josefa Lehoučky jsou těsně spojeny s orientací okruhu
studentů z ateliéru Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové,
kteří byli tehdy – a svým způsobem v různé míře trvale, upoutáni podněty
surrealismu. Byl to Mikuláš Medek, Stanislav Podhrázský a Zbyněk Sekal.
Se dvěma z nich se Lehoučka později ještě objevuje v souboru skupiny
Máj. Jinak ale velmi brzy volí cestu relativního solitéra. Relativního
proto, že společné východisko nejen nezapře, ale svým způsobem mu zůstává
po celá desetiletí věrný a dokonce rozšiřuje spektrum surrealistické
inspirace o nové podněty a souvislosti. Čerpá přitom nejen ze světových
zdrojů, ale i z podnětů domácí scény, s níž – kromě surrealismu a strukturní
abstrakce, zůstává spojen nezrušitelným poutem požadavku umělecké svobody.
Ať si to již vysvětlujeme jakkoliv, v Lehoučkově pojmu svobody je zakotveno
i právo někdy stát stranou hlavních proudů, své orientační cíle volit
samostatně, kombinovat to či ono tak, aby to odpovídalo tvorbě vlastního,
bohatě a pravidelně ryze osobitě utvářeného obrazového světa.
Příznačné pro obrazy Josefa Lehoučky je nejtěsnější propojení realismu
a fantazie. Konkrétní svět v jeho malířských dílech musí být zpřítomňován
dnes a denně a to v nejrůznějších poměrech obou složek. Je to jistě dědictví
„spojitých nádob“ reality a snu v surrealismu, Lehoučka však tomuto spojená
dává vlastní výklad, který spočívá v uznání objektivních hodnot životní
scény ve sféře duchovního života člověka. Reálný svět je mu dokonce co
chvíli i jakousi záchranou před často sebevražednou fantomatičností nevázané
obraznosti.
Střídání odvážných úniků do sfér bdělého snu s konejšivým objevováním klidné krásy
věcného prostředí života, to Lehoučkovým obrazům vtisklo ten zvláštní
pocit harmonického vyrovnání protikladů daností existence a vizionářských
přesahů tak, jak je to vlastní lidskému životu.
Ve chvíli, kdy počátkem šedesátých let nastupovala u nás abstrakce, neváhal
Josef Lehoučka – tehdy pracující jako jeřábník v továrně ČKD Sokolovo,
vyprávět ve svých strukturně založených obrazech i příběhy strojů, s
nimiž byl v každodenním kontaktu. Prostě potřeboval, aby jeho obraz byl
poznamenán i pravdou autorovy každodenní existence. Na rozdíl od tradice
surrealismu však tyto mechanismy nezobrazoval jako fantomatické strojky,
ale jako realitu dnešní civilizace, založené na přesném technickém uvažování
inženýrských nákresů. I to dovede vtělit malíř do svých obrazů.
Na této zvláštní cestě se Josef Lehoučka nemohl nepotkat s podněty aktuálních
uměleckých proudů, především pop-artu, který vizuální scénu reality rehabilitoval
zcela programově. I v Evropě bylo brzy zřejmé, že vypovídající hodnota
věcného světa je něco, co si umění nemůže dovolit ztratit. Jistý kritický
odstup a ironie však byly vzdáleny milostivému chápání komplexu materiální
a duchovní reality světa tak, jak mu rozumí Josef Lehoučka. Byl mu v
tom bližší veristický surrealismus a částečně i metafyzická malba, kde
malíř oprávněně viděl cestu ke spojení výše zmíněných protikladů reality
a snu.
V této souvislosti nemůžeme pominout sílu podnětů, které Josef Lehoučka
získal stykem s dílem Františka Tichého, jež ho zaujalo právě tím vodivým
a zásadně nezrušitelným vztahem k realitě. Zde také pramení Lehoučkův
záměrně tříběný cit pro kulturu malířského přednesu, kterým malíř určuje
podobu i toho nejmenšího obrazu. Ve shodě s pocitem doby i reflexí cílevědomého
solitérství však Lehoučka stupňuje kulturu výrazu až k poloze manýristického
artismu, v němž vidí zároveň záruky svobody míchat obrazové koktejly
reality a fantazie zcela podle svého okamžitého rozložení a vůle.
Je jen málo děl, která by se tak široce otevírala půvabům věcného světa
a fascinacím umělecké zkušenosti v jedné a téže chvíli. Lehoučkův obraz
se tak podobá magické kouli z křišťálu, kterou můžeme prohlížet ze všech
stran a vždy nás překvapí něco nového. Jedno propojeno s druhým, skryto
a zase vyneseno na povrch vědomí neustálým jiskřením na různých pólech
umělcova syntetického uvažování o vztahu mezi věčně obnovovanou autonomií
umění a životní scénou. V tom dosáhl Josef Lehoučka významných výsledků,
které obohatily českou výtvarnou scénu o polohu, která je jí bezesporu
ke cti.
PhDr. Jan Kříž, České muzeum výtvarných umění Praha